Prezentace historie [fr]

Význačné události

  • 1311 : Jan Luxemburský korunován na krále českého
  • 1355 : Karel IV korunován císařem římskoněmecké říše
  • 1620 : Bitva na Bílé hoře
  • 1918 : 28.10. - Vyhlášení samostatné Československé republiky
  • 1919 : 14.7. - Českoslovenští vojáci pochodují po Champs Elysées
  • 1938 : Mnichovská dohoda
  • 1948 : Komunisté přebírají moc v zemi, přerušení dvoustranných styků
  • 1968 : Pražské jaro a nástup „normalizace“
  • 1988 : François Mitterrand, prezident Francouzské republiky, se setkává při snídani s disidenty (mezi jejími účastníky byl i Václav Havel)
  • 2004 : Vstup České republiky do Evropské unie
  • 2008-2009 : Následná předsednictví Evropské unie – Francie (2. pololetí 2008), Česká republika (1. pololetí 2009)

Těsné styky již od XIV. století

Těsné styky mezi Francií a Českou republikou mají svůj počátek ve XIV. století. Jan Luxemburský, který byl vychován na francouzském dvoře, byl v roce 1311 korunován na krále českého. 26. srpna 1346 padl jako vazal francouzského krále na straně Francie v bitvě proti Anglii u Kresčaku.

Jeho syn, rovněž vychovaný na francouzském dvoře, se oženil s Blankou z Valois a ještě více tak upevnil vztahy mezi oběma zeměmi. V roce 1355 se stal císařem a přijal jméno Karel IV. Francouzskému architektovi Matyáši z Arrasu svěřil stavbu chrámu sv. Víta, inspirovanou katedrálami v Narbonne a Rodez. Dal podnět k založení univerzity v Praze po vzoru Sorbonny.

Husitské bouře měly za následek odcizení obou zemí. Bylo to způsobeno zejména šířením zpráv o „nesnášenlivosti českých kacířů“ ve Francii. Tento názor byl ještě umocněn rostoucím německým vlivem. Po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byl tento vliv vystřídán rakouskou nadvládou.

Francie otevřela v Praze svůj konzulát již v roce 1897, v době, kdy české země byly ještě součástí Rakousko-uherské monarchie. Mezi mladý evropskými národy hledala možné spojence pro případnou odvetu proti Německu.

Zlatý věk francouzsko-československých styků (1914-1930)

V průběhu první světové války se Paříž stala metropolí československých exulantů, mezi které patřili i T.G. Masaryk a E. Beneš, budoucí prezidenti první republiky. Francouzská vláda jako první uznala nezávislost Československa, a to ještě před jejím oficiálním vyhlášením 28. října 1918. Francouzská republika také jako první poslala k československému prezidentovi svou delegaci s pověřovacími listinami. Francouzské velvyslanectví si zvolilo za své sídlo Buquoyský palác, kde zůstalo dodnes.

Jako výraz vděku se město Praha 13. července 1919 odělo do francouzských barev a vzdalo hold Francii, která na straně Spojených států sehrála svou roli v nezávislosti Československa. Pražané se dokonce shromáždili před Buquoyským palácem. Následující den se francouzský státní svátek stal příležitostí k uspořádání lidového bálu na Žofíně, jakož i recepce v Buquoyském paláci za účasti Tomáše Garrigua Masaryka, jenž se stal prezidentem Československé republiky. Toho dne českoslovenští vojáci poprvé pochodovali pod pařížským Vítězným obloukem.

Generál Pellé tehdy řídil francouzskou vojenskou misi. Tento důstojník sehrál prvořadou úlohu při zrodu nové československé armády. Mezi armádami obou zemí se zrodila velká vzájemná důvěra, která se dále prohloubila úzkou spoluprací.

Následně se rozvinuly úzké styky také v kulturní oblasti. Zasloužilo se o to i založení Francouzského institutu Ernestem Denisem v roce 1920.

Období let 1938-1945

Třicátá léta minulého století byla obdobím úpadku vzájemných vztahů. V roce 1938 došlo k podpisu Mnichovské dohody, kterou prezident Francouzské republiky Jacques Chirac označil v roce 1997 za „hanebnou demisi demokracií“.

V průběhu druhé světové války se kontakty udržovaly v Londýně mezi exulanty. Byl to také bývalý odbojář Maurice Dejean, který 7. září 1945 jako velvyslance Francie obnovil činnost úřadu v Buquoyském paláci.

40 let přerušení (1948-1989)

S nástupem komunistů k moci se francouzsko-československé styky výrazně zhoršily. Francouzské velvyslanectví bylo hlídáno a marginalizováno, francouzsky mluvící lidé a přátelé Francie byli obtěžováni. Toto temné období vyvrcholilo v roce 1951. Došlo totiž k vyhoštění francouzského konzula v Bratislavě, k uzavření Francouzského institutu v Praze a k přerušení leteckého spojení mezi Prahou a Paříží.

Smrt Stalina v březnu 1953 přinesla určité uvolnění styků mezi oběma zeměmi. Francouzský velvyslanec se zaměřil na kulturní činnost. Nicméně bylo to krátkodobé zlepšení styků. Nepříznivý vývoj v roce 1956, potlačení povstání v Budapešti, suezská krize a alžírská válka přivodily jejich nové zhoršení.

V roce 1964 bylo nastartováno na dlouhodobější zlepšení a v letech 1966 až 1969 se vzájemné kulturní styky rozvíjely normálně.

Po „normalizaci“, která následovala po Pražském jaru v roce 1968, mnoho frankofilů opustilo zemi, mezi nimi i slavný spisovatel Milan Kundera. Československá sekce v Carnotově lyceu v Dijonu byla uzavřena (z hygienických důvodů). Knihovna Francouzského institutu v Praze musela začlenit do svého týmu komunistického cenzora.

Nejintenzívněji se v této době rozvíjely styky nikoli na politické úrovni, ale uvnitř společnosti, zejména pak mezi intelektuály, přičemž Francouzské velvyslanectví hrálo jen minimální úlohu. Francouzský filozof Jacques Derrida založil Společnost Jana Husa, jež podporovala aktivity českého disentu, ke kterému patřilo i sdružení VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) nebo signatáři Charty 77. Tato společnost se zaměřila na materiální, ale především intelektuální pomoc československým vysokoškolským učitelům a studentům, kteří nesměli pokračovat v práci a studiu. Až do roku 1989 organizovala Společnost Jana Husa tajná setkání a kontakty mezi československými a francouzskými intelektuály. Její činnost umožnila disidentům udržovat kontakty se zahraničím a zachovat si tak určitou intelektuální a vědeckou úroveň. Odbojný novinář Pavel Tigrid, jenž se účastnil vzniku české redakce Rádia Svobodná Evropa, významně přispěl k informovanosti českého disentu. Počínaje rokem 1960 vydával ve Francii kulturně-politickou revue Svědectví a každé čtvrtletí posílal 20 000 jejích výtisků do komunistického Československa. 10. dubna 2007 místopředseda české vlády Alexandr Vondra odhalil v pařížské ulici Croix des Petits Champs pamětní desku na počest Pavla Tigrida.

Obnovení francouzsko-českých styků

Koncem 80. let minulého století se rýsují hluboké změny, které dostávají konkrétní podobu zahájením Gorbačovovy „perestrojky“. V tomto kontextu přijel v prosinci 1988 prezident Francouzské republiky François Mitterrand do Československa. Během své návštěvy se sešel s prezidentem Husákem, kterého vybídl k provedení změn v zemi. Během této cesty se F. Mitterrand chtěl setkat s disidenty, mezi kterými byl i Václav Havel, a pozval je 9. prosince 1988 na snídani do Buquoyského paláce. Toto setkání bylo prvním oficiálním uznáním českého disentu.

Sametová revoluce umožnila návrat ke kvalitním dvojstranným stykům. Byla obnovena činnosti Francouzského institutu v Praze a v roce 1991 byl tamtéž otevřen Francouzský ústavu pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES). Česká sekce Carnotova lycea v Dijonu znovu uvítala české studenty.

Partneři v Evropské unii

Od 1. května 2004 je Česká republika členem Evropské unie. Z tohoto titulu je blízkým partnerem Francie. V letech 2008 a 2009 byly Francie (2. pololetí 2008) a poté Česká republika (1. pololetí 2009) pověřeny předsednictvím Evropské unie. Předsednictví EU bylo jedinečnou příležitostí pro posílení vzájemné spolupráce a výměn ve všech oblastech a na všech úrovních (politický dialog, ekonomická partnerství, vědecká spolupráce, vysokoškolské výměny, kulturní projekty).

Dernière modification : 17/10/2013

Haut de page