Projev prof. Machkové při převzetí insignií rytíře Řádu čestné legie (7. dubna 2016) [fr]

Vážený pane velvyslanče, vážení páni rektoři, vážení páni děkané, vážení kolegové, milí hosté,

dnešní den je jedním z nekrásnějších dnů v mém profesním i osobním životě. Dovolím si proto pojmout svůj projev trochu osobněji, než je obvyklé.

Má pouť k nejvyššímu francouzskému státnímu vyznamenání započala dne 1. září 1966, kdy jsem nastoupila do ZDŠ v Ostrovní ulici s rozšířenou výukou cizích jazyků. Moji rodiče si byli dobře vědomi toho, že znalost cizích jazyků je pro budoucnost každého člověka výhodou a měla jsem velké štěstí, že mi vybrali francouzštinu. Na ostatních školách byla prvním jazykem ruština, ale jazyk Molierův je tak těžký, že my jsme od 3. třídy začínali intenzivní výukou francouzštiny. Moje první učitelka pojímala výuku jako školu hrou a tak dodnes umím řadu francouzských písniček. Na druhém stupni jsme již měli velmi přísnou paní učitelku a ta s námi začala pilovat gramatiku. V osmé třídě jsem poprvé navštívila Francii, škola nás vyslala do Nîmes, krásného města plného románských památek, které mělo naštěstí pro nás komunistického starostu a kde jsme bydleli v rodinách. Na gymnáziu jsem si vybrala angličtinu, ale na vysoké škole jsem se rozhodla vzít si francouzštinu zase jako první jazyk. První semestr byl hrozný, hodně jsem toho zapomněla, ale pak jsem dostala výborné učitele, a bylo rozhodnuto. Začalo mě zajímat všechno, co bylo s Francií a francouzštinou spojené. Například jsem se pravidelně účastnila SVOČ a s prací na téma „Analýza quebecké ekonomiky“ jsem pod vedením prof. Vlasáka zvítězila. Jediné, čím jsem ho hluboce zklamala, bylo mé odmítnutí povstat a zvolat „Ať žije svobodný Quebec“ na závěr obhajoby. Přesto mi pan profesor zařídil měsíční jazykový pobyt v Dijonu a následně mě doporučil na stipendium francouzské vlády do Strasbourgu. To již jako končící doktorandku a matku dvou malých dětí.

Věřím, že základem úspěšného života je rodina a škola. Rodinné zázemí a dobří učitelé opravdu mohou ovlivnit hodně a já jsem měla velké štěstí na obojí. Bez tolerance mého muže, bez jeho 100% podpory a důvěry bych nikdy nemohla dosáhnout dnešního vyznamenání. Takže ač se nikdy nenaučil francouzsky nic kromě „dobrý den“, a ač si řada mých kolegů myslí, že je neviditelným panem Colombo, byl celých 35 let našeho dosavadního společného života se mnou a věrně mě podporoval v úsilí vychovat z našich synů frankofony a frankofily. I to se povedlo. Oba mají francouzské diplomy a jsou absolventy Université Jean Moulin Lyon 3 i VŠE.

Francouzsko-český institut řízení byl založen 1. července 1990. Letos oslavíme neuvěřitelných 26 let jeho existence a díky tomuto projektu jsem se naučila opravdu hodně, ale hlavně jsem získala mnoho cenných přátelství a poznala mnoho míst v zemi, která je pro mě druhým domovem a kam se vždy, když je to možné vracím a moc se tam těším. Francie je nádherná země, je to kolébka demokracie a země, jejíž hodnoty jsem přijala za své a plně je sdílím. Ve Francii mám opravdu dobré přátele a chtěla bych poděkovat prof. Livianovi, prof. Wisslerovi a panu děkanovi Rivovi, že přijali mé pozvání a jsou tady v tento významný okamžik se mnou. A ještě krásnější je pro mě, že nepřijeli sami, ale přijeli i se svými rodinami.

Na závěr bych chtěla poděkovat francouzskému velvyslanectví. Do těchto krásných prostor jsem zvána od počátku 90. let a byla jsem bezprostředním svědkem vývoje francouzsko-českých vztahů naší moderní historie. Francie je v oblasti vysokoškolské spolupráce partnerem velkorysým, který nabídl České republice možnost vyslání stovek učitelů a tisíců studentů na odborné stáže, spolupráci v oblasti vědy, podporu v oblasti jazykové výuky, spolupráci na společných diplomech a mnoho dalších příležitostí. Nevím, kolik Čechů a asi i Francouzů by bylo schopno vyjmenovat všechny francouzské velvyslance od roku 1990. Já toho mocna jsem, a proto ze srdce jmenovitě děkuji pánům velvyslancům Jean Gueguinou, Benoît D´Aboville, Philipe Coste, Joël De Zorzi, Charles Fries, Pierre Lévy a samozřejmě i současnému velvyslanci panu Jean-Pierre Asvazadourianovi.

A tomu mohu poděkovat dvakrát. Jean-Pierre Asvazadourian byl v těchto prostorách jako mladý začínající diplomat na počátku 90. let, já jsem tady byla jako mladý začínající vysokoškolský učitel, který se rozhodl spojit svůj život s Francií. A sázka na francouzsko-české vztahy se nám oběma viditelně vyplatila. Já jsem dnes rektorkou nejlepší ekonomické univerzity v této zemi a pyšnou rytířkou řádu Čestné legie, který mi předal plynně česky hovořící velvyslanec Francouzské republiky. Kdo by si to byl před 26 lety pomyslel, viďte, milý příteli?

Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost i za to, že jste dnes přišli. Vážím si Vašeho přátelství.

Dernière modification : 22/07/2016

Haut de page