Velvyslanec Pierre Lévy obdržel medaili Aloise Rašína [fr]

Proslov Pierra Lévyho, velvyslance Francie v České republice, u příležitosti převzetí medaile Aloise Rašína na Vysoké škole ekonomické v Praze, 6. září 2013.

Vážený pane ministře (pan Jan Fischer, ministr financí),

Vážený pane rektore,

Vážený pane prezidente (Univerzity Lyon III Jean Moulin, pan Jacques Comby),

Vážené paní prorektorky,

Vážené paní děkanky, vážení páni děkani,

Milí laureáti Francouzsko-českého institutu řízení,

Mám opravdu velkou radost, že jsem dnes v těchto impozantních prostorách Vysoké školy ekonomické, abych zde převzal medaili Aloise Rašína. Na toto vyznamenání jsem byl navržen Fakultou mezinárodních vztahů a Francouzsko-českým institutem řízení a vědecká rada a akademický senát, nejvyšší instance VŠE, tento návrh schválily. Vězte, pane děkane Müllere, že na mne hluboce zapůsobila připomínka spolupráce mezi vaší univerzitou a mou zemí. Jsem také hluboce dojat laudatiem, které jste právě pronesl, zejména pak skutečností, že jsem prvním diplomatem v Praze, jenž byl takto poctěn. Dovolte mi, abych Vám vyjádřil svůj vděk a připojil k němu i vděk ještě po několik dalších dnů „mého velvyslanectví“ za příkladnou spolupráci s vaší univerzitou, která trvá již více než dvě desetiletí. Naším prostřednictvím je vyznamenána Francie.

Rád bych, pane rektore, využil této příležitosti a v přítomnosti pana prezidenta Combyho a všech francouzských a českých kolegů akademiků zopakoval, že naše příkladná univerzitní spolupráce, jejíchž třiadvacet let trvání si letos připomínáme a jejíž finální produkt, mohu-li to tak nazvat, jsou zde přítomní dnešní laureáti, je především výsledkem neochabujícího nasazení všech Vašich kolegů, zejména pak paní Machkové a pana Wisslera, mimořádného profesora na Univerzitě Lyon III, jež zajišťuje koordinaci programu. Francouzsko-český institut řízení jako univerzitní obor představoval před 20 lety akademickou výzvu, ale především, a to si řekněme upřímně, to byla sázka na budoucnost. VŠE a francouzské ústavy, finančně podporované tímto velvyslanectvím, se této výzvy úspěšně zhostily. Jsme vám za to vděční a jsem si jistý, že zde přítomní ředitelé podniků, které absolventy VŠE nabírají, to cítí stejně.

Obdržet prestižní akademické vyznamenání, tím spíše v zemi, kde jsem právě 4 roky působil, je pro mne důvodem k hrdosti i příležitostí klást si otázky ohledně jeho významu. Alois Rašín dokázal dát v neklidných dobách své drahé vlasti, pro niž se s velkým odhodláním angažoval, a to do té míry, že byl několikrát uvězněn a v roce 1915 obžalován jako „francouzský špión, stabilní a trvalou a udržitelnou měnu. Tento ekonom, první ministr financí mladého Československa, má řadu sdělení i pro naši dobu plnou otázek ohledně role měny a ekonomů. Tvrdošíjné působení Aloise Rašína nás více než k měnové teorii vede k úvahám o významné otázce, jíž je důvěra a demokratická legitimita jakožto základ monetárních institucí. V zásadě zářným způsobem ilustruje slavná slova Dostojevského : „peníze jsou ražená svoboda“. Češi to možná vědí ještě trochu lépe nežli jiné národy, a to díky své minulosti.

Když v únoru-březnu 1919 vytvořil českou korunu, učinil tak Rašín v podstatě na troskách. Česká koruna tehdy vznikla bez centrální banky, která byla založena až v roce 1926. Vzhledem k absenci aktiv, neboť zlato bylo ve Vídni, musel brzy zavést drastickou kontrolu měnových kurzů, aby izoloval pohyb měny mladé československé republiky od měny zemí, které tvořily bývalé Rakousko-Uhersko. Zejména proto, aby získal devizy, jediný způsob, jak účinně pokrýt oběh papírových peněz, praktikoval vyrovnanou deflační politiku, při níž promyšleně střídal omezování poptávky a zvyšování daní, které brzy vedly k přebytku zahraničního obchodu. Uznávaný akademik a ekonomická autorita dvacátých let Joseph Schumpeter jej zahrnoval výsměchem, že prý Rašín nepochopil nic z ekonomie a jejích mechanismů. A přesto, zatímco německá marka a rakouský zlatý se stále více propadaly do hyperinflace, Rašínova měnová reforma fungovala a na všechny udělala hluboký dojem.

Nejednalo se o žádný zázračný recept ani o zvlášť vědeckou rozpočtovou techniku. Rašín, a také Masaryk, na jehož úlohu v této obrodě nesmíme zapomínat, vsadili na stabilitu a důvěru, základní prvky jakékoli úspěšné hospodářské politiky. Důvěra, založená na vlasteneckém vztahu Čechů a Slováků k jejich nové vlasti, ale také důvěra, která do země přilákala kapitál ze sousedních zemí, Německa, Rakouska, Polska, Maďarska, který před politickými a sociálními nepokoji v těchto zemích unikal, aby byl uložen v Praze, hlavním městě rozhodně demokratické a stabilní země. Tato Rašínova lekce, byť jistě není přenositelná do našeho kontextu, si zaslouží naší pozornosti a vrací nás do velice současné debaty. Vy dobře znáte můj smysl pro výměnu názorů a já si dobře vzpomínám na debaty na VŠE. Dovolte mi proto, abych zde z důvodů profesionálních i osobních zmínil některé z těch, které na mě nejvíce zapůsobily.

1. debata . otázka týkající se podstaty ekonomické vědy a zejména pak jejího vztahu k realitě. Vím, že se pouštím na velice nebezpečný terén před rozhodčím sborem akademiků, z nichž řada jsou ekonomové. Ještě před několika lety, ekonomické vědy byly jedinou společenskovědní disciplinou, která se mohla dožadovat statusu skutečné vědy, tvrdé vědy uvnitř vědy měkké, experimentální, když už ne exaktní. O tomto požadavku se dnes, ať už oprávněně či nikoli, diskutuje. Nebudu se pouštět do této diskuse, která by nás zavedla velice daleko. Úvahy se sbíhají v názoru, že je třeba pluralismu a multiplicity disciplín, aby bylo možno lépe vystihnout ekonomické reality : Pluralismus koncepčních přístupů, pluralismus názorů, pluralismus disciplin, neboť ekonomie musí být zúrodněna kontaktem se společenskými vědami.

Přitažlivost, kterou pro mne má ekonomie, již jsem hodně studoval a trochu i vyučoval, spočívá ve věcech velmi živých a velmi přítomných v každodenním životě : přidělování vzácných zdrojů, hodnota, individuální a kolektivní preference, obavy z budoucnosti, důvěra, o níž jsem mluvil. Když to řeknu zjednodušeně, znamená to dát koncept tomuto chování, zapojit jej do modelů, přejít od individuálního ke kolektivnímu, od mikroekonomie k makroekonomii, od reality k vnímání. Nezapomenout také na to, že za tím vším je lidská bytost, ženy a muži, zaměstnaní a nezaměstnaní, úspěch, utrpení.
Jde o to naslouchat realitě. Jak to napsal Alain Barrere, velký post-keynesiánský ekonom, „ekonomická nerovnováha je ve všem, rovnováha je proto skryta v hodinách ekonomie a v politických projevech“.

2. debata : Ekonomická věda a krize. Tady je taky Rašínův příklad výmluvný, a to z velice pohnuté doby po první světové válce. Postupem času si uvědomuji jednu pravdu : ekonomická věda se vyvíjela s krizemi. Makroekonomie se narodila v souvislosti s velkou krizí a keynesiánskou revolucí. Stagnace a inflace 70. let vedla k rozvoji monetarismu a teorie racionálních očekávání. Současná dlouhá a hluboká krize, která se přidává ke změně světa, bude jistě mít hluboký konceptuální dopad např. na vztahy mezi reálnou a finanční sférou.

V takovém kontextu stojí ekonomové v předních řadách, a to v situaci zvláštní a paradoxní. Jednak jsou zpochybňováni, neboť padají otázky, zda dostáli své úloze. Copak neviděli, co se blíží? To jsme jasně viděli v době krize 2007-2008, z níž jsme dosud ještě úplně nevyšli. Důvěra v ekonomy je stále ještě předmětem nespravedlivých a snadných útoků. Někdy tyto kritiky mají své opodstatnění. Krize jistě byla pro tuto profesi lekcí pokory, neboť řada z nich viděla některá rizika, jako přehřátý realitní trh, deficity běžných účtů, projevy přehnané závislosti na vnějším financování, mnozí ale neuměli jasně dešifrovat důsledky těchto dvou skutečností a způsob, jakým se tyto nerovnováhy rozšíří, jejich přenosové kanály. Je ale také třeba uznat, že rozhodující činitelé je někdy nechtěli slyšet. Existuje několik frapantních příkladů. Mám na mysli například nedávnou poučku, podle které „hospodářský růst země zpomaluje, jakmile překročí 90% HDP“. Takový byl závěr studie z roku 2010, k němuž dospěli dva ekonomové z Harvardu, Rogoff a Reinhart. Odvolávali se na ni příznivci škrtů, ale dnes je tato studie zpochybňována, protože tři ekonomové univerzity z Massachussetts získali přístup k údajům, které její autoři použili a tvrdí, že výsledky jsou zkreslené kvůli výpočetní chybě na Excellu. Dotýkáme se tak ústřední debaty Evropské unie a také vhodného politického mixu rozpočtové konsolidace a podpory růstu.
Na druhé straně jsou v této době rozhodujících ekonomických výzev ekonomové velice žádáni našimi vládami. Jistě, v našich zemích existují instance a různé rady. Jsou samozřejmě prospěšné, pokud jsou jejich práce využívány, byť jen jako základ pro politickou debatu. Proto jsme se ve zvládání krize vyhnuli deflaci a protekcionismu, neboť jsme se poučili z 50. let.

Domnívám se, že ekonomové mají odpovědnost za vzdělávání světa. U našich národů převažuje vize světa, která je poněkud zamlžená a vyvolává úzkost. Mají protichůdné chápání světa současně globalizovaného a rozdrobeného, pocit závratě, víru, vzájemné nezvládnuté závislosti, rozhodování na světové úrovni, v němž se národní volba úplně ztrácí. Je to spousta velice konkrétních obav vnitřního řádu. Je významné, že pojem globalizace zahrnuje a shrnuje všechny naše obavy, někdy oprávněně, často méně, zejména pokud jsou asimilovány s Evropou.

3. a poslední debata : volba hospodářské politiky. Obecně, jako praktický ekonom, raději hovořím o politické ekonomii než o ekonomické vědě. Domnívám se, že tato formulace lépe vystihuje jeden hlavní aspekt, tedy nezbytnou zkoušku fakty, test reality. Je to otázka sociální přijatelnosti, politické realizovatelnosti volby hospodářské politiky. Je ústřední otázkou Evropské unie, ale také stále více rostoucích zemí. Abychom zůstali v Evropě : nejkrásnější evropské ekonomické mechanismy a úvahy jsou marné, pokud nejsou koordinovány se dvěma neopomenutelnými požadavky :
- jednak nalezením věrohodné konvergence, vlastní každé ekonomice, s regulací zajišťující jak ozdravění veřejných financí, tak podporu aktivit. Je také třeba opatrně nahlížet ekonomické strategie na úrovni eurozóny, a to vzhledem k vzájemným závislostem.
- jednak zajistit politickou legitimitu těmto snahám. K čemu by byly nejlepší smlouvy, kdyby lidé vyšli do ulic. Demokracie se sama nezkratuje. Schvalování rozpočtů národními parlamenty, daně, ratifikace smluv, volby, to všechno jsou naštěstí nevyhnutelné etapy. Stejně tak právo, ekonomické poučky, jakkoli nutné, nemohou nahradit politiku. Nejde o to oslabit disciplínu, aby bylo posíleno řízení eurozóny a Evropské unie. Jde o to dodat těmto mechanismům maximální věrohodnost.

Chtěl bych proto vyjádřit své přesvědčení, že je to síla politického souhlasu, která umožňuje, aby naše národy přijaly tyto snahy. Nejde o to jim nabízet krev, pot a slzy, ale mobilizující naději. A v tomto se shodujeme s Rašínem.
Toto jsou některé mé osobní úvahy, které snad zaujaly naše mladé absolventy Francouzsko-českého institutu řízení. Jaký nalézt lepší příklad integrace našich zemí nežli je toto vzájemné uznávání studia poskytovaného akademiky různých zemí a završeného udělením celoevropsky uznávaného francouzského státního diplomu. Uměli jsme si něco takového představit před 20 lety? Vůle motivovaných pedagogických týmů, adaptace akademického produktu – jeho obsahu potřebám budoucích studentů a hlavně požadavkům podniků, jejichž potřeby se neustále vyvíjejí, změnám na pracovním trhu v České republice a v Evropě obecně, byly rozhodující.

Ještě jednou děkuji všem aktérům tohoto vzdělávacího programu, zejména pak VŠE za toto vyznamenání, jež mi bylo uděleno, ale také za vynikající spolupráci s Francií. Dovoluji si zde vyslovit přání, aby naše univerzitní spolupráce uměla v klidu čelit výzvám Evropy vědění, a aby se nové akademické požadavky odvíjely v akademickém a odborném prostoru stále více otevřeném světu.

Již dlouhodobě se zabývám evropskými záležitostmi, a tedy i rozšířením EU. S nadšením jsem sledoval skvělý úspěch Vaší země více než 20 let po rozpadu východního bloku a Váš oprávněný návrat do Evropy. Realizované projekty jako IFTG jsou toho živým důkazem. Toto je třeba si neustále opakovat v časech pochybností. Odjíždím z Prahy, aniž bych Vás skutečně opouštěl, protože ve své nové funkci ředitele pro evropské záležitosti na ministerstvu zahraničních věcí v Paříži budu vývoj vaší země pozorně sledovat a i nadále budu spolupracovat s českými partnery, z nichž mnozí se stali mými přáteli.

Sté výročí vytvoření české koruny se bude slavit v roce 2019, což při evropské rychlosti znamená pozítří. Co Vám popřát při této příležitosti? Nepochybně, abyste patřičně oslavili tento nástroj suverenity, který úspěšně prošel turbulencemi historie. Možná také to, abyste ho sdíleli a nikoliv opustili, až se rozhodnete připojit k eurozóně. Tímto skončím, protože diplomat ve mě převáží a já bych si nikdy nedovolil účastnit se této rozhodující debaty. Řeknu pouze, že potřebujeme Českou republiku plně začleněnou do výstavby Evropy. Zůstane tak věrná své historii a své zeměpisné poloze v srdci Evropy i svým politickým a ekonomickým zájmům. Bez Vás by Evropa nebyla tím čím je.

Dernière modification : 11/09/2013

Haut de page