Zahraniční politika: zachovává si Francie stále svůj vliv? Stéphane Madaule (La Croix) [fr]

Nejrůznější příznivci černých vizí sáhodlouze diskutují o článcích či knihách pojednávajících o údajném oslabení Francie. Jistě, ekonomická situace Francie není zrovna skvělá a neponouká k optimismu. Jistě, z deziluze spojené s Evropskou unií nevychází věrohodná perspektiva vzniku nové supervelmoci na evropské půdě. Francie se svými 65 miliony obyvatel zajisté představuje jen malou část světa a nemůže si nárokovat přílišnou váhu v rámci velkých geopolitických rovnováh.

Podíváme-li se však na jednotlivá témata detailně, zjistíme, že francouzský vliv zdaleka není zanedbatelný. Vezměme si nejprve Afriku, kde působení Francie umožnilo stabilizovat Pobřeží slonoviny, zastavit vzestup terorismu v Mali a uspíšit pád Muammara Kadáfího, a která se nyní snaží spolu s hlavními zeměmi regionu odvrátit drama ve Středoafrické republice.
Má vliv také v Evropě, kde vyznavači všeobecného šetření musí nyní počítat s koalicí nespokojených, kteří žádají jinou politiku.

Mohli bychom si myslet, jak tomu ostatně bylo již od počátku 50. let, že Francie neměla být nikdy ustanovena stálým členem Rady bezpečnosti OSN po boku vítězů druhé světové války. Že francouzské nároky na bytí na mezinárodní scéně rozhodně představují překážku pro vybudování Evropy jakožto mocnosti, která je jediná schopná nás z dlouhodobého hlediska ochránit a ovlivnit budoucí geostrategické volby.

Že Francie upadá a není již velká, nýbrž jen průměrná mocnost, a je tedy naléhavě třeba, aby se spojila s jinými zeměmi, třebaže mezi nimi panují značné odlišnosti. Tento diskurz existuje prakticky beze změn již od porážky v roce 1940, aniž by přinášel nějakou přidanou hodnotu. Jeho intenzita se mění v závislosti na ekonomickém cyklu: je velmi zřetelný v období ekonomické stagnace jako nyní, naopak během poválečných třiceti let konjunktury byl slyšet daleko méně.
Jak na tom dnes ale skutečně jsme? Ekonomická vážnost Francie, stejně jako Evropy a ostatně stejně jako Spojených států a celého západu, poněkud utrpěla ruku v ruce se spektakulárním nástupem rychle se rozvíjejících zemí, které budou v roce 2030 podle OECD – pokud se potvrdí současné trendy – představovat celých 60 % světového HDP oproti dnešním 40 %. Jen několika zemím, jako je Francie a v menší míře také Spojené království, se podařilo oddělit svůj vliv od reálné ekonomické síly. Francouzská diplomacie, opírající se o několik předních oblastí přispívajících k její nezávislosti, nezastává vždy tytéž postoje jako Spojené státy. Její know-how je i nadále vyhledávané na Středním východě i jinde. Ovlivňuje také evropská rozhodnutí. Pozitivním způsobem působí na bezpečnostní situaci v Africe, jelikož je schopna vyslat ozbrojené síly schopné efektivně napomoci znovunastolení míru. Nezávislost Francie na západních státech navzdory jejímu návratu do velení NATO z ní navíc v rámci mezinárodního společenství činí váženého partnera a někdy i legitimního sudího, schopného mluvit i jednat ve jménu práva, aniž by využíval své mocenské pozice, a bránit právo bez toho, aby byl vězněm postranních obchodnických myšlenek. Zajdeme-li ještě dále, mohli bychom dokonce tvrdit, že hranice její síly dodávají francouzskému přístupu na legitimitě a upřímnosti, a ten se tak vymyká logice silového vztahu. Všechno samozřejmě není dokonalé. Francouzská intervence v Afghánistánu nebyla úspěšná. Libye je i nadále velmi nestabilní. Otázka Sýrie má k vyřešení daleko. Výsledky arabských jar jsou nejisté. Na Blízkém východě přituhuje. Teroristé ještě neřekli své poslední slovo. Vzrůstající síla rozvíjejících se států vede ke fragmentaci mezinárodních vztahů. Koncept multipolárního světa zůstává nevyužitý.

Francie se svou velice dlouhou historií je nicméně stále zde, připravená rozhodovat o právních otázkách na půdě OSN i jinde, schopná přinášet řešení. François Hollande, tak často kritizovaný ohledně vnitřní politiky, spolu s ministrem zahraničí Laurentem Fabiusem na mezinárodní scéně vytvořil excelentní tým stejně tak, jako svého času Jacques Chirac s Hubertem Védrinem a poté Dominiquem de Villepinem nebo Nicolas Sarkozy s Alainem Juppém. Na francouzském nebi rozhodně není zcela zamračeno.

Stéphane Madaule

Dernière modification : 29/08/2014

Haut de page